Rozsudek Odvolacího soudu v Antverpách k požáru zásilky a obecným liberačním důvodům podle Úmluvy CMR
Hof van Beroep Antwerpen ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 2020/AR/1655–2020/AR/1729, European Transport Law 1/2022, s. 117
Odvolací soud v Antverpách se zabýval otázkou, zda se dopravce může zprostit odpovědnosti za úplné zničení zásilky při požáru vozidla, pokud přesná příčina požáru zůstala neobjasněna. Soud dospěl k závěru, že nikoli. Neprokáže-li dopravce, že škoda byla způsobena okolnostmi,, které nemohl odvrátit a jejichž následky nemohl odstranit, liberační důvod podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR mu nesvědčí. Současně neobstála ani obrana pojistitele, který tvrdil, že pojistné krytí je vyloučeno z důvodu technicky nesprávně naloženého vozidla, neboť tuto výluku neprokázal.
Rakouská společnost LKW W byla pověřena zajištěním mezinárodní silniční přepravy zásilky pracího prášku z Mechelenu do Turecka. Pro provedení přepravy si sjednala bulharského dopravce M. Dne 28. 5. 2018 byl vystaven nákladní list CMR a zásilka byla dopravci předána. Dne 2. 6. 2018 došlo na území Bulharska k požáru nákladního vozidla, v jehož důsledku byla celá zásilka zničena. Škoda byla vyčíslena částkou 68.178,32 EUR, kterou LKW W nahradila svému zákazníkovi. Pojistitelem dopravce M byla společnost ICLI AD.
LKW W se následně domáhala vůči dopravci M a jeho pojistiteli náhrady škody. Dopravce především namítal, že nárok žalobkyně nebyl dostatečně prokázán. Současně uplatnil vůči pojistiteli nárok na pojistné plnění pro případ, že by byl za škodu odpovědný. Pojistitel v řízení před soudem prvního stupně nevznesl žádnou obranu. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl a uložil jak dopravci, tak jeho pojistiteli povinnost škodu nahradit; současně vyhověl i regresnímu nároku dopravce vůči pojistiteli. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jak dopravce, tak pojistitel.
Ve vztahu mezi LKW W a dopravcem M soud nejprve odmítl námitku, že žalobkyně není aktivně legitimována, protože sama neutrpěla přímou škodu na vlastním majetku. Odvolací soud zdůraznil, že LKW W dostatečně doložila, že škodu svému zákazníkovi nahradila, a je proto oprávněna požadovat regresní náhradu po dopravci, který škodu způsobil.
Dále soud vyšel z čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR, podle něhož dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky nebo za její poškození, dojde-li k němu mezi převzetím zásilky a jejím vydáním. V projednávané věci nebylo sporné, že ke zničení zásilky došlo v době, kdy byla zásilka v péči dopravce M. Podstatná byla naopak otázka, zda se dopravce může této odpovědnosti zprostit.
Dopravce tvrdil, že požár vznikl v důsledku okolnosti, které nemohl zabránit a jejíž následky nemohl odvrátit, a dovolával se tak liberačního důvodu podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. V průběhu řízení uváděl několik možných scénářů vzniku požáru, zejména prasknutí pneumatiky, nízký tlak v pneumatice, závadu kola či ložiska nebo zablokované brzdy. Současně však sám připustil, že přesná příčina požáru zůstala neznámá a že rozsah požáru znemožnil bližší technické zkoumání. Právě tuto okolnost soud považoval za rozhodující. Jestliže příčina požáru nebyla objasněna, dopravce neunesl důkazní břemeno ohledně existence vnější a neodvratitelné okolnosti, jež by stála mimo jeho sféru. Samotná skutečnost, že se řidič pokusil požár uhasit, podle soudu k liberaci nepostačuje.
Soud zároveň připomněl význam čl. 17 odst. 3 Úmluvy CMR, podle něhož se dopravce nemůže zprostit odpovědnosti poukazem na vady vozidla, které použil pro přepravu, ani na pochybení osoby, od níž si vozidlo pronajal. Tento závěr měl v projednávané věci zásadní význam, neboť i kdyby bylo možno dovodit, že požár souvisel s technickou závadou vozidla, například na pneumatice, kole, ložisku nebo brzdách, nešlo by o okolnost způsobilou dopravce osvobodit od odpovědnosti. Technický stav vozidla totiž zůstává v jeho rizikové sféře.
Nosný závěr soudu lze shrnout takto: není-li zjištěna přesná příčina požáru, dopravce neprokazuje, že ke zničení zásilky došlo v důsledku okolností, jimž nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit. A i kdyby se ukázalo, že požár souvisel s technickou závadou vozidla, nemohl by se dopravce takové okolnosti podle čl. 17 odst. 3 Úmluvy CMR dovolávat.
Ve vztahu k pojistiteli ICLI AD soud posuzoval jeho odvolací námitku, že pojistné krytí je vyloučeno z důvodu technicky nesprávně naloženého či připraveného vozidla. Ani tato obrana neuspěla. Odvolací soud konstatoval, že pojistitel nepředložil dostatek důkazů, které by umožňovaly uzavřít, že právě tato výluka dopadá na posuzovaný případ. Pouhá možnost, že technický problém mohl souviset s nesprávnou přípravou vozidla, k odmítnutí pojistného plnění nepostačuje. Výluku z pojištění je třeba prokázat konkrétními skutkovými okolnostmi, což se v projednávané věci nestalo.
Odvolací soud proto obě odvolání zamítl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dopravce tak zůstal odpovědný za škodu vzniklou úplným zničením zásilky a pojistitel byl povinen poskytnout pojistné krytí v rozsahu sjednané pojistné smlouvy.
Komentář k rozsudku:
Rozhodnutí je prakticky významné především z hlediska důkazního standardu při uplatnění liberačního důvodu podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Soud zcela pregnantně ukázal, že dopravce neuspěje pouhým poukazem na to, že ke škodě došlo v důsledku mimořádné události, jejíž přesná příčina již nemůže být spolehlivě zjištěna. Právě naopak: neobjasněná příčina škody zpravidla dopravci nepomáhá, nýbrž oslabuje jeho obranu, neboť důkazní břemeno nese právě on. Chce-li být dopravce v takovém případě úspěšný, musí soudu nabídnout konkrétní, přesvědčivou a důkazně podloženou verzi vzniku škody, z níž bude patrné, že šlo o okolnost vnější, neodvratitelnou a stojící mimo jeho sféru.
Rozsudek je současně významný i tím, že jasně odděluje čl. 17 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Úmluvy CMR. I kdyby byla technická příčina požáru alespoň rámcově prokázána, dopravce by se nemohl dovolávat vady vlastního vozidla jako důvodu vylučujícího odpovědnost. V případech požárů, defektů pneumatik, poruch brzd, ložisek či jiných komponent vozidla proto toto rozhodnutí potvrzuje, že technická sféra vozidla zůstává zásadně v rizikové oblasti dopravce.
Praktický přesah má rozhodnutí rovněž do vztahu mezi dopravcem a jeho pojistitelem. Soud nepřipustil odmítnutí pojistného krytí na základě obecně tvrzené výluky bez řádně prokázaného skutkového základu. I v pojistných sporech tedy platí, že hypotetická možnost určité technické závady nebo nesprávné přípravy vozidla sama o sobě nepostačuje; výluka musí být postavena najisto.