Rozsudek Nejvyššího soudu ČR k promlčení regresního nároku vůči dopravci podle Úmluvy CMR

Společnost RFL objednala mezinárodní silniční přepravu u společnosti KT-T, která však přepravu sama fakticky neprovedla a jejím uskutečněním pověřila žalovanou K&T-S. Při přepravě došlo k dopravní nehodě, v jejímž důsledku bylo přepravované zboží zcela znehodnoceno. Za vzniklou škodu poskytla pojistné plnění pojišťovna, na kterou následně přešlo právo na náhradu škody. Tato pojišťovna se proto následně žalobou proti společnosti K&T-S domáhala úhrady regresního nároku odpovídajícího vyplacenému pojistnému plnění.

Soud prvního stupně žalobě vyhověl a žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 666.985 Kč s příslušenstvím. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně jako pojistitel vyplatila pojistné plnění za společnost KT-T společnosti RFL, a vstoupila tak do práv poškozeného, resp. do práv hlavního dopravce vůči poddopravci, který přepravu fakticky provedl. Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá jako dopravce za škodu na zásilce podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR. Současně soud uzavřel, že uplatněný nárok není promlčen, neboť běh promlčecí doby byl stavěn písemnou reklamací ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR a žalovaná reklamaci písemně neodmítla.

Významné přitom bylo i to, že o výši škody již dříve proběhla samostatná řízení před německými soudy v Kolíně nad Rýnem, konkrétně před Landgericht Köln pod sp. zn. 83 O 81/2011 a následně před Oberlandesgericht Köln pod sp. zn. 3 U 205/12. Tato německá řízení však podle soudu prvního stupně neměla na běh promlčecí doby přímý dopad v tom smyslu, že by určovala její počátek.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná. V odvolacím řízení především namítala, že uplatněné právo je promlčeno. Podle její argumentace nešlo o běžný regresní nárok posuzovaný podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, nýbrž o postihový nárok v rámci přepravy prováděné postupně několika dopravci na základě jediné přepravní smlouvy, na nějž dopadá čl. 39 odst. 4 Úmluvy CMR. Z toho dovozovala, že počátek běhu promlčecí doby je třeba spojit nikoli s reklamací, ale s právní mocí konečného rozhodnutí, jímž byla stanovena výše náhrady škody, případně se samotným zaplacením náhrady. Právě v této souvislosti poukazovala na předchozí řízení vedená před německými soudy v Kolíně nad Rýnem, v nichž byla řešena výše vzniklé škody.

Odvolací soud následně rozsudek změnil a žalobu zamítl. Ačkoli sám skutkově vyšel z toho, že přeprava byla objednána u společnosti KT-T, která ji sama ani zčásti nerealizovala a pověřila jejím provedením žalovanou, právně věc posoudil jako případ přepravy prováděné postupně několika dopravci na základě jediné přepravní smlouvy. Z toho dovodil, že promlčení nároku je třeba posuzovat podle čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 39 odst. 4 Úmluvy CMR. Za rozhodný okamžik pro počátek běhu jednoleté promlčecí doby proto považoval právní moc konečného rozhodnutí o náhradě škody vydaného německým odvolacím soudem, tedy rozsudku Oberlandesgericht Köln, který podle jeho závěru nabyl právní moci dne 18.10.2017. Proto uzavřel, že promlčecí doba uplynula nejpozději dne 19.10.2018 a žalobou uplatněný nárok je promlčen.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, tedy pojišťovna, která regresní nárok v řízení uplatnila. V dovolání namítala, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud na zjištěný skutkový stav aplikoval čl. 39 odst. 4 Úmluvy CMR. Zdůraznila, že v projednávané věci nešlo o přepravu prováděnou postupně několika dopravci na základě jediné přepravní smlouvy, nýbrž o situaci, kdy smluvní dopravce KT-T přepravu sám neprovedl a pouze jejím faktickým uskutečněním pověřil žalovanou K&T-S. Podle žalobkyně proto nebylo možné posoudit věc jako postih mezi postupnými dopravci ve smyslu kapitoly VI Úmluvy CMR a počátek běhu promlčecí doby spojovat s právní mocí německého rozhodnutí o výši škody. Naopak trvala na tom, že otázku promlčení bylo třeba posoudit podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, tedy s ohledem na účinky písemné reklamace, kterou žalovaná neodmítla. Současně odvolacímu soudu vytkla, že se při posouzení věci odchýlil od dřívější judikatury Nejvyššího soudu, zejména od rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4039/2008, a že dotčená ustanovení Úmluvy CMR vyložil nepřípustně extenzivně.

Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným i důvodným. Připomněl svou ustálenou judikaturu k rozlišení dvou odlišných situací, které se v přepravní praxi často zaměňují. Na jedné straně stojí přeprava prováděná postupně několika dopravci na základě jediné přepravní smlouvy, kdy si dopravci zásilku postupně předávají a každý z nich přejímá odpovědnost za provedení celé přepravy; právě na takové případy dopadá kapitola VI Úmluvy CMR, včetně čl. 39 odst. 4. Na straně druhé stojí případ, kdy sjednaný dopravce přepravu sám fakticky neprovede a pověří jejím provedením jiného dopravce. V takové situaci však nejde bez dalšího o postupnou přepravu ve smyslu Úmluvy CMR.

Právě v tom spatřoval Nejvyšší soud pochybení odvolacího soudu. Ten sice správně vyšel ze skutkového zjištění, že přeprava byla objednána u společnosti KT-T, která ji sama nerealizovala a pověřila jejím provedením žalovanou, avšak z tohoto skutkového základu vyvodil nesprávný právní závěr. Ze zjištěného stavu totiž nevyplývalo, že by si přepravované zboží v průběhu přepravy předávalo více dopravců. Samotná skutečnost, že sjednaný dopravce využíval dopravní prostředky či služby další společnosti na základě rámcové smlouvy, podle Nejvyššího soudu nepostačuje k závěru, že šlo o přepravu prováděnou postupně několika dopravci.

Nejvyšší soud současně zdůraznil, že kogentní charakter Úmluvy CMR nepřipouští libovolně rozšiřující výklad jednotlivých režimů přepravy. Je proto nutné přesně rozlišovat, zda jde o případ postupné přepravy několika dopravci, nebo pouze o situaci, kdy smluvní dopravce zadal faktické provedení přepravy jinému subjektu. Na tomto rozlišení totiž závisí nejen odpovědnostní režim, ale i otázka promlčení případných nároků.

Z toho Nejvyšší soud dovodil, že čl. 39 odst. 4 Úmluvy CMR na projednávanou věc vůbec nedopadá. Počátek běhu promlčecí doby se proto měl posuzovat výhradně podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, jak ostatně správně uzavřel již soud prvního stupně, když zkoumal, zda došlo k písemnému odmítnutí reklamace. Jelikož odvolací soud dospěl k opačnému závěru a založil zamítnutí žaloby na nesprávné aplikaci čl. 39 odst. 4 Úmluvy CMR, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.